Grossglocknerstrasse – Královna alpských serpentin

Je brzké červnové letní ráno, obloha zatažená a příjemných 22 stupňů. Čeká mě asi 230 kilometrů přes Hallstatt a Bischofshofen, potom rovnou k Grossglockneru. Společnost mi dnes bude dělat Passat se šestiválcovým motorem, a ikdyž to není zdaleka ideální stroj k drcení alpských horských cest, tři dvojka se alespoň postará o příjemnou zvukovou kulisu a cestu si užiju v komfortu. Atmosféra podhůří Alp v brzkých ranních hodinách má neopakovatelné kouzlo a působí tajemně.

Dokonalý asfaltový povrch prolínající se lesy a loukami dává šanci soustředit se na ideální stopu a čistou jízdu. Jedu už dobrých 30 minut bez kontaktu s jiným účastníkem provozu. Počasí se zhoršuje, už spadlo i pár kapek, majestátní dvoutisícovky, na vrcholcích zasněžené, dávají ale na menší nedostatky zapomenout. Zastavuji se na kávu v typické alpské vesničce, za praskání rozpálených výfuků rozmýšlím další průběh cesty.

Čerstvý vítr mraky trochu rozehnal, stav oblohy se tu ale mění každých pět minut. Snadno uvěříte, že srážky jsou zde asi 250 dní v roce.

Posledních 20 kilometrů před bránou Grossglocknerstrasse už provoz trochu houstne. Platím 35 Euro, míjím skupinu motorkářů a jedu vstříc mému pomyslnému vrcholu ve výšce asi 2570m nad mořem. Začínám chápat, proč má Grossglockner takový věhlas a nejeden titul nejlepší cesty Evropy. Dokonalý povrch cesty, která je směrem nahoru většinou dvouproudá, vracečky jsou nakloněné do apexu a všude je přítomný neskutečný výhled na alpské štíty a ledovce. Radši než na krajinu ale sleduji cestu, kterou už začíná obklopovat sníh. Svodidla jsou jen někde a každá chyba se zde tvrdě trestá. Jsem zde poprvé, zdařilé projetí souhry rozmanitých zatáček, které neznám ale vytvoří usměv. Škoda těch cyklistů, se kterými musíte vždy počítat a styl jízdy přizpůsobit.

Jsem na jednom z horních parkovišť, vrchol hory Grossglockner se beznadějně schoval do mraků a začíná opět pršet, následně i sněžit. Užívám si posledních výhledů a vyrážím opačným směrem na Itálii. Počasí už však z požitkové projížďky dělá kontrolovaný sestup horského masivu. Jestli výjezd nahoru trval 20 minut, budu rád, když budu dole jinou cestou za hodinu. Řadím se do menší kolony, a tím bohužel končí i veškeré snahy o aktivnější jízdu. Pokračuji přes alpské cesty a několik dvoutisícovek až na sever Itálie. Je tady minimum aut, výhledy snad ještě úžasnější. Mám takový pocit, že ikdyž je Grossglockner krásným kusem cesty, skutečně zajímavý je hlavně pro turisty a sportovce, řidičskou nirvánu tady budete hledat obtížně. Stačí ale přejet pár kopců dál a čekají vás ne nepodobné cesty s podobně úchvatnými panoramaty, avšak téměř bez přítomnosti jiných účastníků. Pokud tedy nutně netoužíte vidět nejvyšší horu Rakouska, těch 35 Euro za výjezd dejte radši za benzín…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *